Krása šestinedělí?

Tak a je to tady. Konečně jste se dočkaly. 9 měsíců jste se těšily, poslední dva měsíce už máte připravenou postýlku a malilinkaté oblečeníčko, protože co kdyby náhodou to přišlo dřív. V nemocnici po porodu nemůžete ani spát jak se na toho svého malého drobečka nemůžete vynadívat. Máte načteno asi milion článků o tom, jaké to bude, až přijdete domů. Víte, že když bude miminko plakat, tak má hlad, nebo bude chtít přebalit. Jinak by mělo hlavně spát, protože novorozenci prospí většinu dne. Všechno nakoupeno, všechno připraveno a to nejkrásnější období se svým novorozencem může začít. 

Nebo ne?

Pláče. Je najezené, přebalené a ono přesto pláče. Proč? Vždyť podle všeho by mělo být spokojené. A ono pláče. Vezmete jej na ruce, skáčete na míči, zpíváte písničky, navážete do šátku. A ono stále pláče. Ne, nepláče, ono vyloženě řve. A vy nevíte proč. Připadáte si strašně bezmocná, zkoušíte, cokoliv vás napadne a ono to nepomáhá. Vždyť jej přece nechcete nechat vyplakat. Chcete mu pomoct, ale jak? Navíc jste šíleně unavená, už se skoro ani neudržíte na nohou a ono nepřestává. Nakonec pláčete s ním, protože vám ten jeho řev prostě rve srdce. Připadáte si naprosto neschopná, protože nedokážete uklidnit své dítě. Až se malé uklidní, začnete pročítat diskuze. Jednu, druhou, třetí. Radí vám skákat na míči, navázat do šátku, zpívat… Připadáte si ještě neschopnější, protože toto všechno jste dělala a ono to prostě nezabralo. Proč?

Celou noc vám běží hlavou asi milion myšlenek, do toho kojíte co dvě hodiny, takže se ráno vzbudíte naprosto vyčerpaná. A ten malý tvoreček vás zase potřebuje. Nezvládnete se obléct, protože potřebuje být na rukou, nevyčistíte si zuby, sprcha absolutně nepřichází v úvahu, protože se malé prostě chce nosit. Uvědomíte si, jak vtipné vám přijde, když vám kamarádka řekne, že je unavená z práce – po osmi hodinové šichtě. Vy máte 24 hodinovou šichtu 7 dní v týdnu. Usne jen při kojení, na kojícím polštáři, ale když jej předěláte jinam, tak se probudí. Proto sedíte 2 hodiny bez hnutí a manžel vás doslova krmí vašim prvním denním jídlem ve 3 hodiny odpoledne, když máte to malé stále na rukou.

Jste neskutečně unavená, hladová, nemytá. O nějakém čase pro sebe nemůže být ani řeč. Když vám manžel řekne, že jde večer na pivo, cítíte vztek, protože si uvědomíte, že vy nemůžete. Máte pocit, že se z těch 4 stěn doma zblázníte, ale ven jít nedokážete, protože jste táááák unavená. Do toho s vámi pořád cloumají hormony, takže chvilku jste v pohodě a za chvilku z ničehonic pláčete.

Vztek. Bezmoc. Úzkost. Pocit nesvobody. Tyto a další pocity vámi probíhají a vy se je snažíte rychle zahnat. Vždyť jsem jej tak moc chtěla. Těšila jsem se na něj. A teď si přijdu jako nejhorší matka na světě, protože mu vyčítám, že kvůli němu to nejsem já. Že kvůli němu nemůžu nic. Přece nemám právo na to mít takové pocity. Mám být šťastná. Mám mít radost z toho, že je zdravé. Nesmím být tak sobecká.

Nesmím? A proč ne? Není to jen o tom, že se o tom špatném prostě nemluví? Není to jen o tom, že nikdo nechce přiznat, že to není tak ideální, jak to ukazují americké filmy? Není to jen o tom, že nikdo nechce přiznat, že to nebylo tak skvělé, aby sám neměl pocit, že selhal?

Proč jsme na sebe tak přísné? Všechny tyto pocity jsou naprosto přirozené a to, že je máme, neznamená, že jsme špatné matky. Je důležité si ty pocity uvědomit a přijmout je, protože jen díky tomu s nimi můžeme dál pracovat. Pokud se je budu snažit potlačovat, dříve nebo později v nás bouchnou. 

Jsem strašně nevyspalá? Nebojme se požádat o pomoc a poprosit třeba tatínka, aby jej pohlídal a já se mohla aspoň na chvilku vyspat. Jsem naštvaná z toho, že nemůžu nikdy nikam jít sama? Nebojme se požádat o pomoc a dát jej třeba své mamince, aby nám jej chvilku pohlídala.

Tím, že se staneme matkami, neznamená, že musíme naprosto potlačit samy sebe. Jen musíme najím rovnováhu v rámci své nové role. Proč máme pocit, že se skvělou mámou musíme stát okamžitě v rámci porodu? Proč máme pocit, že musíme umět všechno a hned?

Co z toho, že se to budu snažit nějak všechno zvládnout, když budu vnitřně nešťastná? Vážně musí být navařeno, opráno, uklizeno, napečeno, …? Opravdu by se bez toho celý svět zbláznil?

A proto – přestaňme chtít být všechny super mámami, přestaňme chtít stíhat naprosto všechno a ještě s úsměvem na rtech, přestaňme potlačovat samy sebe.

Buďme opravdové. Nebojme se přiznat si i negativní pocity. Pozor ale ať nás nepohltí, ať neskončíme sebelítostí. Naopak, pojďme s těmito pocity pracovat. Pokud to jde, pojďme je změnit. Řekněme si o pomoc. Smiřme se s nedokonalostí. Pojďme se naučit být opravdu spokojené a šťastné. Jde nám přece hlavně o dítě – a přece spokojená matka = spokojené dítě. A když budu nespokojená?…

novopečená maminka a psycholožka Alžběta Volfová