Už v těhotenství jsem si říkala, že nechci o svém novorozeném dítěti říkat, jestli je hodné, pokud nepláče, a že zlobí, pokud pláče.
Nyní mám doma dvouměsíční dcerku a přiznám se, že mě tato otázka vytáčí čím dál víc. Hodná? Zlobivá? Vždyť ta holka ještě ani neví, že má ručičky, natož aby věděla, jak je používat – a toto ministvořeníčko že by umělo už zlobit? Možná si řeknete, že jde o slovíčkaření, ale já to vnímám trošku jinak. Posledních sedm let jsem pracovala jako dětská psycholožka, nejdříve v pedagogicko-psychologické poradně, potom na základní škole. A za tu dobu jsem byla nesčetněkrát svědkem toho, jak bylo dítě naprosto degradováno. Že se něčeho bojí? Že chce s vámi trávit víc času? Že ho nebaví kreslit? Jakékoliv jeho pocity, touhy a přání byly často naprosto nepodstatné – vždyť přece rodiče to ví mnohem lépe, jak se to malé dítě má cítit. Co víc, často byly jeho pocity naprosto potlačeny s tím, že „ono je přece ještě příliš malé na to, aby nějaké vlastní pocity mělo.“ Aby nedošlo k mýlce – rozhodně nejsem zastánce bezhraniční výchovy.
Naopak, já jsem první z těch, kteří zastávají názor, že děti potřebují jasné hranice a mantinely. Ale je rozdíl mezi nastavením hranic a mezi vnímám potřeb a pocitů. A toto si uvědomuji už i o toho malého miminka. Už v těhotenství jsem měla o všem jasno – mantinely na postýlku, peřinku do 3 měsíců, spací pytel potom, přes den kolébka – protože to přece psali na všech diskuzích, ve všech článcích a navíc to říkali na předporodním kurzu, tak to tak přece musí být pro to dítě to nejlepší… A pak jsme si ji přivezli domů – mantinely letěly pryč asi za 5 minut, protože jsme na sebe potřebovaly alespoň vidět. A i to bylo málo – hned vzápětí šla peřinka a nakonec ještě první noc spala s námi v posteli a spí tam s námi doteď. O tom, že kolébku bojkotuje úplně, ani nemluvím. Jasně, spousta lidí mi řekla, že jsem ji na tu postýlku měla naučit, že by si časem zvykla a že si zadělávám na problém do budoucna. No, já věřím tomu, že s námi v posteli do 18 spát nebude ☺
A pokud to tak teď potřebuje, tak proč bych ji měla už teď vnucovat svoji představu? Když je mi smutno, obejmu manžela. Když je smutno Terezce, co může dělat? Pláče. Když mám hlad, jdu se najíst. Když má hlad Terezka, co může dělat? Pláče. Když je pro mě v místnosti těžký vzduch, otevřu okno. A co teprve, když mě bolí břicho, nebo mám třeba rýmu. Nebo když jsem přetažená a nemůžu usnout – to jsem těžce protivná a opravdu mi není dobře. A ten malý tvoreček nemá jinou možnost, než plakat. Ona si nevezme sama jídlo, kapky do nosu, neotevře si sama okno.. je plně odkázána na nás. Navíc posledních 9 měsíců měla naprostý komfort 24 hodin denně. Bezpečí, jídlo kdy chtěla, teplo, klid. A teď je toho tolik, co se má naučit a s čím se má vypořádat. Takže ne, i když pláče, není zlobivá. Pouze se snaží vyjádřit své pocity a potřeby.
Opatrně na články, ještě víc opatrně na nejrůznější diskuze a úplně nejopatrněji na všechny naše představy o tom „co by se mělo, protože se to tak prostě dělá“ – mnohem více se zkusme spolehnout na svůj instinkt a zkusme více vnímat své dítě, ať už novorozené, nebo starší. Děti mají pocity a dokáží je vyjadřovat – a je jen na nás, jestli je chceme a dokážeme vnímat, nebo ne. Je úplně jedno, jestli jste zastánce postýlky, kolébky, koše, nebo společného spaní, jestli jste pro kočárek, nosítko, nebo šátek, jestli jste pro látkové pleny, nebo jednorázové…nedejte na to „co se má“, ale věřte svým instinktům a svému dítěti.
maminka a psycholožka Alžběta Volfová